Syndrom vyhoření byl popsán již v roce 1975 jako psychický stav, prožitek vyčerpání a často i celková únava. Pocit, že „něco uděláno být musí“, mizí a nahrazuje ho opačný pocit – že senemusí nic; pouhá přítomnost druhých lidí jedince dráždí, přidružuje se ztráta veškerého nadšení a zájmu, převládá únava, zklamání a vyčerpání. Vyskytuje se zvláště u profesí obsahujících práci s lidmi nebo alespoň kontakt s lidmi a závislost na jejich hodnocení. Všechny hlavní složky syndromu vyhoření vycházejí z chronického stresu. Při prevenci vyhoření je důležitý vlastní postoj člověka k práci – samozřejmě v ní má být pociťován smysl, ale neměla by být jediným cílem, smyslem a zájmem v jeho životě a sociální opora, jejímiž hlavními zdroji jsou: rodina, kolegové v práci, přátelé, zájmy a koníčky a celkově trávení volného času. Při léčbě vyhoření se také využívají psychologické přístupy, především existenciální psychoterapie, logoterapie a daseinsanalýza.
